Jáchymovské elegie 5 

Dobrodružství probdělé noci

Večer začal celkem idylicky. Nejprve večeře, příjemný rozhovor se spolustolujícími a odchod na pokoj. Pro odlehčení jsem si na notebooku pustil rozverný animák "Smolíkova rodina". Na televizi byla totiž naladěna od včerejška televize Barandov a vidět dnes medový úsměv Jaromíra Soukupa - byť na pár vteřin , to už bych opravdu nedal.

Desátá hodina odbyla a lampa ještě svítila ( ne nečtu pana, Erbena), ale spolubydlící nikde. Taky dobře "říkám si". Sice mě trochu děsí myšleka, že čím později přijde, tím více bude" ovíněn", ale zatím " eště " dobrý.

Po půl jedenácté slyším šramot v zámku.

Ahóóój ,ty ješče nespíš. tož to je fajn - dáme kalíšek a jdeme na kutě. Vymlouval jsem se sice na léky na tlak, ale pravda, usnulo se mi i po frťanu ( tedy jestli se duritce dá říkat frťan) celkem dobře.

Probudil mě až neskutečný řev cirkulárky. Vytřeštěně jsem hleděl do stropu a hlavou mi běžela jediná myšlenka. Jestli se na hotelu neubytovali delegáti, právě zde probíhajícího čtrnáctého sjezdu ústředního výboru Sdružení přátel dřevorubců i se svými pracovními nástroji.

Ne!!

Byl to zvuk linoucí se z hrdla Francka - vedle na posteli.

Po mém, téměř něžném zamlaskání, otevřel levé oko a bezelstně pravil.

„Chrápu, že. Si zvykneš, taky jsem si zvykl.“ Zkoušel jsem počítat ovečky, ale zjišťuji, že pro usínání bude lepší počítat mé nevydařené vztahy.

 *

P.S. Jestli nebudou mít zítra v lékárně špunty do uší, budu si muset bubínky propíchnout.