Faraonovy Rolexky

V květnu 1930 byla objevena britskými archeology pod vedením Howarda Cartera téměř ztracená hrobka synů Ramesse II. Výprava ovšem neměla ani ponětí, co objevila.

 Carter později o nálezu prohlásil, že „je to nezajímavá díra v zemi“ a nechal vchod do hrobky zasypat. Až v roce 1987 členové Theban Mapping Project suť odstranili a zjistili, že je hrobka vyzdobena důležitými texty a motivy, podle kterých je zcela určitě posledním odpočinkem několika synů Ramesse II.

Mezi nalezenými artefakty byl jeden mimořádně zajímavý. Byly to náramkové hodinky značky Rolex. Rok výroby 2000 z bílého zlata a s náramkem z impregnované krokodýlí kůže. Pravda, náramek byl v neutěšeném stavu. Stratigrafickou a typologickou metodou bylo určeno poměrně přesné stáří - 1200 let před naším letopočtem.

Nikdo se tím tenkrát nechtěl moc zabývat. No co, tak Ramess II. nosil Rolexky. Co na tom, že se začnou vyrábět až za dvanáct let. Hodinky spolu s dalšími artefakty byly uloženy v depozitáři  Britského národního muzea v Londýně.

„Jak jsi k té informaci vlastně přišel,“ zeptal Simon Taylor svého o dva roky staršího bratra Marka.

„Dostal se mi náhodou do rukou zápisník doktora Kenta R. Weekse, když jsem byl na stáži v Berkeley. Weeks se v roce 1987 zúčastnil té expedice, co objevila hrobku Ramessových synů.“

„Tys ho ukradl?“

„Ne probůh. Opsal jsem si jenom některé zajímavé stránky toho zápisníku. Od té doby mi to stále vrtá hlavou.“

„A podívej tady. Tohle jsem zakoupil dnes. Rolex, automatické hodinky, edice Milénium. Rok výroby 2000. Z bílého zlata a s náramkem z krokodýlí kůže. Hlavně se mě neptej, co stály.“

„A nechtěl bys, Marku, té záhadě přijít na kloub? Možná bych měl jisté řešení. Pracoval jsem teď trochu na vylepšení té naší kvantové pušky, kterou jsme chtěli jako kluci otevřít každé dveře, a provedl nějaké malé změny. Myslím, že by to mělo fungovat. Přepóloval jsem některé magnety a tím urychlil rotaci generátoru a zvýšil tak proud elektronů.“

„Hlavně mi prosím tě nevysvětluj podrobnosti. Co mi tím chceš vlastně naznačit?“

„Že jsem otevřel dveře, které doposud nikdo neotevřel, a došel si koupit do trafiky zítřejší noviny.“

„Tak se ti to přece jenom povedlo. To je tedy něco. A jak se dostaneš do určitého data?“ „Je složité vysvětlovat kvantové principy archeologovi, i když má doktorát. Ale tohle bys  mohl pochopit i ty,“ zasmál se nahlas Simon. „Ovladačem je obyčejný rezistor, kterým reguluji intenzitu vystřelovaných neutronů. Hodnotu respektive datum si nastavíš na displeji. Je to dost citlivé, tak opatrně. Po otevření okna nebo brány - já tomu říkám časoprostorové okno, máme přibližně patnáct sekund na to projít na druhou stranu. Okamžitě jak přestane působit tok neutronů, začne se okno zase samovolně  zavírat. K úplnému uzavření dojde asi po patnácti vteřinách.“

Marek seděl a přemýšlel. Nemohl uvěřit, že se to jeho malému bráškovi opravdu podařilo. Jejich dětský sen se stal skutečností. Věděl, že jeho mladší bratr byl už od malička chytrý a zvídavý,  ale že se mu podaří uskutečnit sen celého lidstva o cestování v čase, to ho ani ve snu nenapadlo.

„Tak chceš se zúčastnit té expedice v roce 1987?“

„Hrozně rád, jenomže to bych našel zase jenom hrobku a hodinky a nezjistil bych kde se tam vzaly. Stáří hodinek určili profesoři na přibližných 1200 let před naším letopočtem. Tam bychom se měli vydat.“

„Máme ještě jednu komplikaci. Umíme se pohybovat v čase, ale ne v prostoru. To znamená, že na určené místo, tedy do Údolí králů, se budeme muset dopravit letecky v tomto čase a teprve tam budeme schopni bezpečně vstoupit do dávných věků. Nedokážu si totiž představit, jak bychom se přesouvali v roce 1268 před Kristem odtud do Egypta. Kvantovou pušku snadno rozebereme a navíc stejně se podobá spíš fotoaparátu. Zabukuji letenky a ty pro nás sežeň nějaký dobový úbor. Ať nás tam hned nepopraví,“ zašklebil se Simon.

Marek se stále ještě tvářil vážně, ale hlavou mu už běhaly představy o setkání s mladým faraonem. V noci nemohl usnout, a tak zatím co Simon s obřadnou opatrností rozebíral svůj vynález, přemýšlel a představoval si možný scénář setkání se starou civilizací. Staroegyptské písemnictví a koptštinu sice Marek  na univerzitě vyučoval, ale setkání s realitou bývá od teorie velmi často dost odlišné.

Na letišti proběhlo i přes zpřísněná bezpečnostní opatření všechno absolutně bez problémů a komplikací. Ubytování zajistil Simon v Luxoru v útulném hotelu Nefertiti necelých pět kilometrů od Údolí králů. Na pokoji si muži odpočali. Zatím co Simon kompletoval kvantovou pušku, Marek vybaloval dobové oděvy. Úzké dlouhé suknice, bohatě zdobené opasky a jednoduché kožené mokasíny. Počítal s tím, že budou považováni za vyšší úředníky a tím se vyhnou mnohým nepříjemnostem.  Nezapomněl ani na paruky. Staří Egypťané si totiž velmi zakládali na úpravě vlasů.

Na pokoji se převlékli a Simon nastavil na kvantové pušce rok 1268 před naším letopočtem. Proud elektronů jim otevřel pohled do dávné minulosti. Marek se s jistou obavou podíval na Simona, ten jej uchopil za paži a společně vkročili do právě otevřeného časoprostorového okna.

První změnu, kterou oba muži zaznamenali, byl rozdíl teplot. Vedro se zdálo být nesnesitelné. Teprve teď si vyděšeně uvědomili, že nemají s sebou žádné jídlo a pití. Zmizely také výškové budovy luxusních hotelových komplexů, hluk projíždějících automobilů a zvuky lodních sirén.

Jediné, co jim připomínalo, že patří do jednadvacého století, byla krabička cigaret a zapalovač, které Marek v rozrušení vylovil z kapsy dlouhé suknice.

„Jasně jsem tě upozorňoval, že nic novodobého u sebe mít nesmíme.“

„A co tvůj fotoaparát  a kvantová puška?“

„Ty tady někde schováme. Nesmíme nic riskovat.“

„Řekl bych, že riskujeme mnohem víc, když dáme kvantovou pušku z ruky. Dej mi ji. Schovám ji pod oblečením.“ Marek natáhl ruku, přístroj si pověsil na krk a vložil pod oděv. Přibližně sto metrů od bratrů se pomalu pohyboval průvod honosně oblečených kněží a vyšších úředníků. Nikdo neměl zbraně, z čehož  Marek usoudil, že to bude nejspíše slavnostní průvod na počest nějakého hodnostáře. Za nimi šly teprve ženy, oblečeny do krásně barevných úborů. Průvod uzavíral shluk prostě oděných mužů. Zajímavé na celém zástupu bylo, že všichni něco nesli. Bohatí úředníci, ženy i otroci.

„Není rozumné stát takhle opodál. Když už jsme zde, tak bychom se měli připojit k tomu davu. Vypadá to, že mají namířeno k faraónovu paláci.“

Průvod se zastavil, jakmile se Marek se Simonem přiblížili na několik desítek metrů. Muži v zadní části poklekli a ženy se rozestoupily. Brali je tak, jako by k nim patřili od nepaměti. „Vztyč hlavu a nedívej se jim do očí,“ stačil Marek špitnout Simonovi důležitou radu. „Mají nás asi za nějaké vysoce postavené hodnostáře, to podle zdobení na šatech. Tušil jsem, že nám to usnadní život.“

„Rozumíš jim, co si povídají?“

„Nějaké slovíčko mi občas něco připomíná, ale ztrácím se v tom.“

„Jdeme k paláci. Tak teď opravdu nevím, jestli jsme neměli zůstat radši někde opodál.“ Simon pobledl a začalo se mu dělat nevolno. Částečně strachy a trochu z neskutečného vedra. Osvěžení ale přišlo hned po vstupu do paláce. Rozlehlé místnosti vévodila obrovská kašna s vodou. Zatímco Simon hltal vodu a omýval si obličej, Marek luštil nápis na kamenné stéle, o kterou se opíral vezír, jenž měl nejspíš celý průvod k faraónovi na starost.

Teď právě něco vykřikl a zástup se začal řadit do tří řad. Do dalšího sálu, kde byl přítomen sám faraón Ramess II, jeho žena, právě narozený následník, sluhové a strážci, pouštěl vezír gratulanty dovnitř vždy po devíti lidech. Urození i prostí pak v pokleku předali vládci dary, popřáli narozenému dítěti a byli nasměrováni stráží k druhému východu.

„Sundej si boty,“ špitl Marek na Simona. „Všichni jsou bosí. I vezír a kněží. Asi na důkaz úcty.“ Simon nerozuměl ani slovo, když pokleknul před Ramessem II. Faraónovým slovům nejspíš nerozuměl ani Marek, který staroegyptštinu studoval, protože jen stál a zíral s otevřenou pusou na hladkou, upravenou vladařovu tvář. Faraón znovu opakoval stejná slova, ovšem už jiným tónem.

 „Marek,“ zamumlal Marek zmateně. „Jmenuji se Marek.“ V tom vypjatém okamžiku si nebyl schopen vzpomenout ani na jednu staroegyptskou frázi.

„Meren?“ - snažil se faraon napodobit přízvuk a intonaci, jakou Marek vyslovil své jméno.

„Meren.“

Ramess II. vzal do rukou novorozeně a zvedl je nad hlavu.

„Merenptah,“ zvolal radostně a usmíval se. Předal děcko své manželce Isetnofret a natáhl ruce na důkaz, že je ochoten přijmout dar. Marek se Simonem se po sobě podívali. Na toto připraveni nebyli. Simon měl u sebe pouze fotoaparát a Marek pod šaty kvantovou pušku a cigarety. Jediné co Marka v rychlosti napadlo, bylo, že hbitě rozepjal hodinky na levé ruce a vložil je faraónovi do dlaní.

Když bratři odcházeli ze sálu, blesklo Markovi hlavou, že se svými Rolexkami se  shledá až o tři tisíce let později.