Autonehoda

                     „ Pojď, tady nemůžeš být sám“. Dívka natáhla ruku a pomohla mi vstát. Trochu pofukoval vítr ale tady v lese opravdu jenom mírně. Přesto zvuk poryvů větru v pravidelných intervalech přicházel jakoby z velké dálky a hned zase v plné síle své přítomnosti hučel do uší. Dlouhé zrzavé vlasy ji létaly kolem úst. Usmívala se.

„Jen pojď já cestu znám. Neboj se“. Stále mě ještě držela za ruku. Její semišové, kotníčkové boty se bořily do mokrého, kluzkého tlejícího listí. Kde se tu vzalo? Vždyť les je to smrkový. Vůně mokré hlíny prostupovala snad celým prostorem. A kde se tu vzala ona? A co tu vlastně dělám já. Mlčela. Ticho, jen zvuk větru občas přehlušil praskot větviček pod nohama. Pod mýma nohama. Ona našlapovala tak tiše, ladně. Přesto energicky. Na sobě měla jednoduché lněné šaty přepásané tkaným bleděmodrým opaskem. Vzpomínám na její nenalíčený obličej plný pih a na čisté, bílé, téměř průsvitné ruce. Potom barvy. Ano, cítil jsem vůně a barvy, všude kolem spousta jednoduchých barev. Lehce fialové rty, zelenkavé oči.

„Jsme tady. Posaď se. Tady se můžeš opřít o ten strom a odpočinout si“. Všude bylo napadané to zažloutlé listí, jenom na tomhle místě sytě zelený mech a kraťounká mladá tráva.

Rozvála si opasek, šaty si přetáhla přes hlavu a nahá se posadila vedle mě.

Milovali jsme se neskutečně dlouho.

*

Sestro. Peán. Rychle prosím. Tampóny, děkuji.

Haló...jak se jmenujete?

Ticho...

Tma...

Jen vítr v uších.

*

Po dvou letech,které jsem strávil rozličných zdravotnických zařízeních a po jednom nepříjemném rozvodu jsem se snažil o návrat do plnohodnotného života. Měl jsem už zase rozděláno spoustu projektů, plánů a vizí. Seděl jsem s notebookem v kavárně a dopisoval nějaký ten svůj rest, když v tom slyším „Pojď,tady nemůžeš být sám“.

Známý úsměv, zrzavé vlasy.

A pak,že mezi nebem a zemí něco není...